Lidé mívají různé povahy. Ti, kteří vyskakují, jako čerti z krabičky jsou většinou označování za choleriky, a ti kteří se chovají krotce a tiše, tak ti většinou dostanou nálepku melancholiků.

Zůstaneme u těch melancholiků. Jsou to lidé veskrze přizpůsobiví, tiší až nenápadní. Jeden neví, co si doopravdy myslí a co od nich vlastně očekávat.

Mohou pracovat intelektuálně, ale také manuálně, co ovšem potřebují je jejich princip: Řekni mi, co mám dělat, a dej mi svatý pokoj. Jsou tak trochu, někdy i více, introvertní. Vypadají, že jsou jim city cizí, neprojevují silné emoce, nekřičí, aby se zviditelnili.

Melancholici jsou lidé svého rozhodnutí, pokud něco udělají, tak to pak trvá pořád. Prostě proto, že dospěli k tomu po opakovaném uvážení situací, do kterých se dostali. Nikdy nedělají věci na půl (takto je definují, ti kteří je pozorují). Mít na své straně melancholika znamená mít vlastně pevnou oporu, která Vás převede i přes bouři.

Rostlinné i živočišné druhy přicházejí a odcházejí, civilizace vzkvétají a zanikají. Zdá se, že jen melancholici přetrvávají a poslouží vždy jako nositelé pokladů společnosti, které předávají dalšímu civilizačnímu řádu. Oni jsou pak ti, co pokaždé přežijí, jelikož jsou potichu zalezlí, vidí vše, sbírají veškeré dostupné informace jako vysavače a mají extrémní intuici – kudy, a jak dál.